Osídlení Kamčatky a původní obyvatelé
Nejstarší stopy osídlení Kamčatky pocházejí ze 14.tisíciletí před naším letopčtem (období sartanského zalednění). Znamená to, že lidé nejprve překročili Beringovu úžinu a osídlili Severní Ameriku a teprve mezi 14 – 16 000 lety př. n. l. pronikly některé kmeny na kamčatský poloostrov. Je velmi pravděpodobné, že tito lidé sledovali poslední stáda mamutů. Paleolitickou kulturu, která nám zde zanechala kamenné nástroje, označujeme podle místa nálezů (Uškovského jezera poblíž Kozyrevska) jako uškovskou. Prapůvodní obyvatelé si toto místo nevybrali náhodou. Jezero totiž bylo a stále je třecím místem lososů a navíc v zimě nezamrzá. Z archeologických vykopávek je zřejmé, že se obyvatelé v okolí Uškovského jezera živili rybolovem, lovem a sběrem, ochočovali si vlky, vyráběli kamenné nástroje a přebývali v jakýchsi polozemljankách s kamennou dlažbou. Stali se svědky vymření mamutů a srstnatých nosorožců, zaplavení Beringovy úžiny mořem a konce doby ledové před 12 000 lety. Uškovské jezero bylo osídleno poměrně dlouho – až do pozdního neolitu. Zachovalo se i vyobrazení božstva této kultury – ryby.V neolitu se objevuje rozrůznění kultur podle způsobu života. Předci Itelmenů osídlili centrální a později i jižní Kamčatku, zatímco Korjaci obývali sever poloostrova. Jeden tisíc let př. .n. l. vzniká tzv. raně korjacká kultura, která přetrvává až do 17. stol., tedy do příchodu prvních kolonizátorů. Kromě korjacké kultury exoistovaly ještě kultury kurecká (3.stol. př.n.l. – 17. stol. n.l.), itelemenská (3000 – 1000 let př.n.l.), kornocká (kolem 1000 let př.n.l.) a nikolsko-nalyčevská (kolem 1000 let n. l.). Korjačtina náleží k čukotsko-kamčatské skupině paleoasijských jazyků. Název Korjaci pochází z korjackého slova „chora“ (sob), které potom zkomolili a rozšířili ruští kozáci. Korjaci se sami rozdělovali na dvě skupiny, usedlou (Nymylgani – „obyvatelé“), která se zaměřovala na rybolov a kočovnou (Čavčuveni – „sobí lidé“), zabývající se hlavně pastevectvím.Usedlí Korjaci obývali hlavně převážně západní a východní pobřeží. Podle mysů, poloostrovů a ostrůvků dostali kmeny svá jména: Karaginci, Aljutonci, Apukinci, Polanci, Korjaci Penžinského zálivu aj. Pro jejich život mělo velký význam moře. Ze dřeva a mrožích kůží stavěli loďky a vydávali se na lov tuleňů, lachtanů a mořských vyder. Větší lodě pro 12-20 lidí používali při nebezpečných výpravách za velrybami. Úlovek se vždy dělil rovným dílem. Hroty harpun, šípů a kopí byly z počátku kostěné a kamenné, později železné. Zvláště ve zpracování kamene patřili usedlí Korjaci k opravdovým mistrům. Opeření šípů dělali z labutího nebo orlího peří. Lovili soby, kozorohy, medvědy lišky, rosomáky, soboly, zajíce i veverky, z ptáků husy, kachny a labutě. Při lovu používali sítě. Ženy a děti se věnovali sběru hub, šíchy, brusinek, zimolezu, jader limbové šišky a kořínků. Ženy se běžně účastnili i lovu lososů a někdy se s muži vypravovali i na moře. Kočovní Korjaci se věnovali pastevectví sobů, kterým přizpůsobili veškeré svoje zvyky. Přebývali v příbytcích pokrytých sobími kůžemi – jarangách. Uprostřed jarangy se nacházelo ohniště a po obvodu lůžka ze sobích kožešin. Na rozdíl od usedlých Korjaků existovalo u Čavčuvenů kastovnictví. Nejbohatší se vyznačovali největšími sobími stády a kolem nich shlukovali méně majetní, představující v podstatě jejich poddané.Jižní a centrální Kamčatku obýval národ Itelmenů (název znamená „zde žijící“). Itelmenové se zabývali převážně lovem a rybolovem. Ryby lovili buď pomocí sítí spletených z kopřivových vláken nebo na kostěné háčky. Na řekách stavěli lososům zátarasy a důmyslné pasti. Ve vnitrozemí nepoužívali Itelmeni sůl a ryby konzervovali kvašením ve zvláštních jámách. Lovili i kožešinová zvířata (lišky, soboly, medvědy). Itelmeni žijící na pobřeží lovili i tuleně, lachtany a mořské vydry. Mezi pobřežím a vnitrozemím probíhal čilý výměnný obchod. Žádaným zbožím byla třeba muchomůrka červená. Při naprosté absenci alkoholu se tato houba používala jako halucinogen. Vzhledem k tomu, že tato houba na severu neroste, byli Korjaci ochotni zalatit za tuto houbu poměrně vysoké ceny. Itelmeni neznali kov a k vaření používali místo hrnců dřevěná korýtka, do kterých vkládali rozžhavené kameny. Oheň rozdělávali třením dřívek. V jejich společnosti se uchovaly prvky matriarchátu, které ovšem definitivně zmizeli s příchodem prvních Rusů. Když první Rusové přišli na Kamčatku, objevili právě Korjaky a Itelmeny. V polovině 19. století se tu objevili ještě Eveni. Ti přišli ze Sibiře, odkud je vyhnala stále se zvyšující carská daň. Začali poměrně rychle osidlovat zejména centrální hřbet. Stavěli jednoduchá obydlí – tzv. čumy. Jako první převzali od Rusů jízdu na koni a některá ruská křestní jména (většina z nich byla pokřtěna), od Korjaků a Itelmenů převážně jazyk a způsob lovu, kulturu a psí spřežení.
Objevení Kamčatky
V době, kdy na Kamčatku dorazili první Evropané, byl již poloostrov po 1000 let osídlen kmeny Itelmenů a Korjaků, kterým příchod bílých lidí přinesl především utrpení a smrt v důsledku zotročování a nemocí. První Rusové pronikli na sever poloostrova v polovině 17. století. Roku 1650 dosáhl řeky Penžiny Michail Staduchin . Ovšem prvním, kdo pomyslnou hranici ostrova (řeku Penžinu) překročil byl Ivan Kamčatyj. V letech 1658 – 1661 přešel nejužší místo Kamčatky několikrát a dorazil až k veliké řece na východě, kterou Itelmeni nazývali Ujkoal. Dnes tato řeka, stejně jako celý poloostrov, nese jeho jméno. Ostrov byl postupně mapován a velmi přesně byl zobrazen již v roce 1697 Semjonem Remezovem. První objevitelské kroky jsou na Kamčatce spojeny se jménem kozáckého důstojníka Vladimira Atlasova. Ten měl dle carského příkazu vybírat od místních obyvatel daně. Někde se to dařilo domluvou, jinde musel požít sílu. Jeho úspěchy byly tak veliké, že byl po návratu do Jakutska v roce 1699 ihned povolán do Moskvy k caru Petru I. Tímto také začal novou etapu objevování této země. Atlasov se na Kamčatku vrátil v roce 1707 s novými privelegii a příkazy k výběru nových daní. Jeho zacházení s domorodým obyvatelstvem i podřízenými kozáky bylo natolik kruté a bezohledné, že se Kozáci vzbouřili a poslali sížnost do Moskvy. Atlasov se stihl ukrýt v Nižněkamatské pevnosti. Kozáci se však smluvili a roku 1711 jej zavraždili. První plavbu na Kamčatku uskutečnil v roce 1716 Kuzma Sokolov z Přístavu Ochotsk. Tato plavba ukázala možnost jednoduché dopravy na poloostrov a od té doby byly plavby stále častější. Kozáci se jako by nepoučili s Atlasovy smrti a pokračovali v krutém vydírání domorodého obyvatelstva. Tento stav vyústil v roce 1731 ve velké povstání Itelmenů. Kozáci obsadili Nižnekamčatsk, který vypálili a všechny obyvatele včetně žen a dětí pobili. Uprchnout se podařilo jen hrstce obyvatel. K potlačení povstání byla přizvána ruská komise. Popravili devět vůdců povstání, ale i čtyři kozáky, kterým bylo prokázáno nelidské zacházení, 44 Itelmenů a 61 kozáků nechali zbičovat. Konec povstání znamenal i konec výběru carských daní. Prvním vědcem na Kamčatce byl Stěpan Petrovič Krašeninnikov. Popsal nejvyšší činný vulkán Eurasie – Ključevský. Svoji poslední výpravu po Kamčatce uskutečnil v roce 1741 (vedla na sever ke Korjakům). Umírá v roce 1755 ve věku 43 let. Zanechal po sobě dílo, které je kombinací geografie, botaniky, zoologie a etnografie. Dnešní největší město Petropavlovsk bylo založeno roku 1740 Vitusem Beringem během jeho druhé expedice do těchto končin. Vitus Bering se narodil v roce 1681 v Dánsku. Velkým přáním Petra I. bylo zjistit, zda je možné dosáhnout Ameriky po souši. Tuto otázku již sice roku 1648 zodpověděl Semjon Děžněv, když obešel Beringovu úžinu. Nicméně rozporuplné informace od pologramotných kozáků vedly k tomu, že mu nikdo neuvěřil. Proto se Petr I. rozhodl zorganizovat tzv. kamčatskou expedici, jejímž úkolem bylo proplout mezi Asií a Amerikou, nebo potvrdit existenci pevninského mostu. Za začátek kamčatské expedice lze považovat 24. leden 1725, kdy vyrazila z Petrohradu první skupina směrem na východ. Celkem 140 lidí patřících k expedici a 60 nosičů najatých v Jakutsku mělo za úkol přepravit celkem 160 tun nákladu. Nejprve se pokusili využít vodních toků, ale cesta pokračovala jen velmi pomalu (často jen 2 km za den). Když koncem září zamrzli poslední dva vory, museli se muži obejít bez nich. Koně byli schopní nést na špatně prostupné trase jen omezený náklad a tak nezbylo nic jiného, než si naložit vše potřebné na svá záda. Těžké lodní kotvy byly rozbity a rozlámány na několik dílů a v Ochotsku poté znovu svařena. Přesto zbylo často i 90 kg váhy na osobu. Z původně 200 lidí došlo k ochotskému moři jen 85. Někteří zemřeli, jiní utekli. V Ochotsku postavili malou loď se jménem Fortuna a 8. června 1727 ji spustili na vodu. Tato loď se však nehodila pro plavbu na volném oceánu a tak ji Vitus Bering použil jen pro transport nákladu a lidí na Kamčatku. Tam opět začala vyčerpávající cesta napříč poloostrovem do Nižněkamčatské pevnosti, kde mohla začít stavba lodi pro velkou plavbu. Plavba začala 14. července 1728 v ústí řeky Kamčatky a loď Svatý Gabriel zamířila na sever. Loď při své pouti proplula Beringovým průlivem a dostala se do Severního ledového oceánu. Silná bouře však zabránila tomu, aby námořníci spatřili Ameriku, která je od Čukotky vzdálená jen 80 km a o existenci průlivu se vůbec nedozvěděli. Svatý Gabriel pokračoval na sever až k 67°18´ severní šířky a bez větších obtíží opět dosáhl kamčatských břehů. Námořníci svůj úkol splnili a bez větších potíží dosáhli opět kamčatských břehů. Někteří historici tento důkaz dodnes zpochybňují, rozhodně se ale Beringovi a jeho lidem nedá upřít, že jako první propluli úžinu nesoucí dnes jeho jméno, a ani to, že všichni během pětileté expedice podali nadlidský výkon. Zajímavé je, že Vituse Beringa stále doprovázela jeho žena a i když během první expedice přišla o 5 dětí (z osmi), tak se odvážně vypravila po boku svého muže na druhou expedici. K druhé tzv. Velké severní expedici dostal Bering souhlas v září roku 1732. Expedice se rozjela ve velkém stylu. Na 600 námořníků a 5000 pomocníků zabezpečovalo neustále transport materiálu a lidí na trase Tobolsk – Turuchansk – Jakutsko – Ochotsk – Kamčatka. Sám Bering organizoval celou akci z Jakutska. Roku 1739 byl opět spuštěn na vodu hrdina první expedice Svatý Gabriela a jeho úkolem bylo najít vhodné útočiště na kamčatském kontinentě. Takové místo našel v Avačinském zálivu, kde byla postavena malá vesnice. V Ochotsku se stále ještě stavěly dvě daší lodě Sv. Petr a Sv. Pavel. Ty byly hotovy v létě 1740 a vydaly se na cestu do Avačinského zálivu. Nově založená vesnice v Avačinském zálivu byla pojmenována na počest těchto dvou lodí – Petropavlovsk. A právě tam začala 24. 5. 1741 historická pouť směrem k Americe. První Beringova expedice trvala 5 let. Druhá Velká severní expedice trvala neuvěřitelných 10 let. Po prvních 14 dnech plavby byly obě lodi rozděleny hustou mlhou a dál pokračovaly každá po vlastní trase. Na palubě lodi Sv. Petr bylo celkem 77 lidí nejrůznějšího věku. Nejstaršímu členu posádky bylo skoro 70 let a nejmladší oslavil během plavby své 12. narozeniny. K americké pevnině dopluli 15. července a zakotvili. Bering však přikázal pouze nabrat vodu a ihned se otočil k návratu. Měl strach z domorodého obyvatelstva a šířících se kurdějí. Hned 31. 8. zemřel první námořník na tuto zákeřnou nemoc a jeho smrt byla předzvěstí nešťastného konce lodi Svatý Petr. Loď promeškala příznivý vítr a plavba pokračovala velmi pomalu. Kurděje se šířily jako morová vlna. Podařilo se jim přistát na jednom ze skupiny Komandorských ostrovů, kde přečkali v zemljankách zimu. Důvěřivost místních zvířat jim usnadňovala shánění obživy. Druhou stranu jim však znepříjemňovaly život smečky pesců, kteří jim kradli jídlo rovnou z ruky a nemocným okousávali nosy a uši. Na ostrově skončil svůj život i Vitus Bering. Celkem zemřelo během plavby 31 námořníků a na ostrově 15. Zbylí námořníci se na jaře vrhli na stavbu záchranné lodi. Ta vyplula 13.8. a do Avačinského zálivu připluli 26.8.1742. Náladu jim sice trochu zkazila zpráva, že je všechny považovali za mrtvé a rozprodali jejich věci, nicméně v tu chvíli se museli cítit jako v ráji.
Bitva o Petropavlovsk
Tato bitva se odehrála v roce 1854. Hlavními soupeři v bitvě byly ruská posádka a anglo-francouzská flotila. Ruské posádce velel Vasilij Stěpanovič Zavojko (1810 – 1898), který byl od roku 1849 mimo jiné gubernátorem a velitelem kamčatské oblasti. Nečekaně připlula na pomoc Petropavlovsku fregaty Aurora (ne ta nechvalně proslulá, ale první loď tohoto jména v ruské flotile) a Dvina s 350 námořníky na palubě. Dne 18. 8. 1854 vplula do Avačinského zálivu anglo-francouzská eskadra. Hlavní tíhu bojů nesla Nikolská sopka, kde byla umístěna tzv. smrtelná dělostřelecká baterie Alexandra Maksutova (většina vojáků této baterie padla). Anglo-francouzským vojákům se nepodařilo rozvrátit obranu přístavu. Admirál Preis neunesl toto potupu a spáchal sebevraždu. Dne 24.8.1854 se jeho nástupce rozhodl de Puant pro výsadek. Hlavní výsadek i tentokrát vedl na Nikolskou sopku a byl opět neúspěšný. Anglo-francouzský výsadek zde zanechal 450 mrtvých a vlajku Gibraltarského pluku. Dne 26.8.1854 anglické i francouzské lodě odpluly. Následujícího roku přesunul Zavojko vojenskou posádku do ústí Amuru. Opět se potvrdila jeho obezřetnost. Anglické lodě se vrátili a nalezly pouze opuštěné město bez většího významu. Nepřátelé město zapálili.
Vasilij Stěpanovič Zavojko
