Vulkány severní Kamčatky
v.Kljůčevský
rusky – Ключевской. Se svojí přibližnou výškou 4 750 – 4 850 m je to nejenom nejvyšší aktivní vulkán Kamčatky, ale také Euroasie. Ojedinělý je i v tom, že má nejlepší kruhovitost základny ze všech vysokých vulkánů na celé planetě zemi. Nachází se v severovýchodní oblasti poloostrova, zeměpisná poloha 56°3’20“ s.š. a 160°38’31“ v.d. Od obydlených částí Ključi je vzdálen 30 km, od Kozyrevska 47 km a Usť Kamčatska 120 km.
Tento stratovulkán má ideální a neobyčejně krásný pravidelný tvar kužele. Je tvořen hlavním kuželem a malými parazitními krátery ( asi 80), které jsou vzdálené od tohoto vulkánu ve vzdálenosti od 8 do 25 km a dosahují výšky od 60 do 200m. Kráter hlavního kužele má průměr okolo 700m. Stáří tohoto vulkánu je okolo 8 000 let. První evidence o silné aktivitě je známa z roku 1697. Řadí se do skupiny nejvíce aktivních vulkánů na Kamčatce. Nacházet se v těsné blízkosti při zvýšené aktivitě tohoto vulkánu je velmi nebezpečné.
Několikrát v roce vyvrhuje lávu,která stéká po sklonu a tvoří lávové potoky o délce i několika kilometrů. Vícekrát v roce ale vyvrhuje plyny,sopečný popel a lávu. Lávové bomby dolétají neuvěřitelně daleko od kráteru. Dým s popelem mnohdy dosahuje nadmořské výšky 10 až 15 km. Ten se potom dostává vrchním prouděním různými směry do míst vzdálených několik stovek i tisíce kilometrů. Je to velmi nebezpečné pro mezinárodní leteckou dopravu, neboť kolem Kamčatky prochází hlavní letecký východní koridor z Asie do Kanady a Ameriky. Vzhledem k těmto okolnostem bývá i místní mezinárodní letiště v Jelizovu i ostatní letiště poloostrova uzavřeny. Po tuto dobu se stává poloostrov nedostupen.
Tento vulkán patří do Ključevské skupiny vulkánů a některé se nachází v jeho blízkosti. Jsou to tyto vulkány, v. Kameň 4579 m, v. Bezymjaný 2882 m, v. Uškovský 3903 m, v. Krestovský 4106 m, v. Ovalnaja Zimina 3080 m, v. Sredný 2978 m, v. Balšaja Udina 2923 m, v. Malaja Udina 1945 m a v. Ploský a Ostrý Tolbačik 3085 m. Výstup na vrchol je náročný i nebezpečný. A to nejenom kvůli své časté aktivitě ale i samovolnému uvolňování kamenů. Vulkán má na svědomí už několik životů, bohužel mezi nimi i jeden zkušeného českého horolezce v srpnu 2003.
Odkaz na erupci na youtube >>> ZDE
v.Šiveluč
rusky – Шивелуч. Je to zeměpisně severně nejvýše položený aktivní vulkán Kamčatky. Nachází se v severovýchodní oblasti poloostrova, Ključevský vulkán je od něho vzdálen 80 km na jih. Od obydlených částí Ključi je vzdálen 50 km a Usť Kamčatska 90 km. Zeměpisná poloha 56°38’10“ s.š. a 161°18’54″v.d., jeho výška je 3283 m.
Stratovulkán Šiveluč je jedním z největších a také nejvíce aktivních vulkánů patřících do úzké skupiny nejvíce aktivních vulkánů na Kamčatce. Tvoří ho tři základní masívy. První od severu Starý Šiveluč s výškou 3335 m, je nazýván Hlavní vrch, druhá prastará kaldera a třetí aktivní kráter Mladý Šiveluč nazývaný také Kráterový. Nachází se v jižní části vulkánu. Lávová kopule Mladého Šiveluče má výšku 2500m. Při jeho zvýšené aktivitě dosahují výbrosy sopečného popele do výšky od 3 do 20 km.
Video erupce na youtube >>> ZDE
v.Bezymjaný
rusky – Безымянный. Nachází se v severovýchodní oblasti poloostrova,10 km jižně vzdálen od v.Ključevský a sousedící z jihovýchodní strany s v. Kameň. Od obydlených částí Ključi je vzdálen 40 km, od Kozyrevska 47 km a Usť Kamčatska 125 km. Zeměpisná poloha 55°58’19“ s.š. a 160°45’43″v.d., jeho výška je 2882 m.
Je podstatně nižší jak sousední vulkány, v.Kameň a v.Ključevský.Tento stratovulkán je součástí Ključevské skupiny vulkánů , nachází se přímo v jejím centru. Vzhledem ke své velké časté aktivitě patří do úzké skupiny velmi aktivních vulkánů. Do roku 1955 byl považován za vyhaslý, v tomto roce následovala velká erupce při které byla zničena část vrcholu vulkánu. Silná aktivita probíhala asi 5 měsíců a bylo vyvrženo okolo 2 800 km³ tefry. Současný tvar vulkánu je podélný o rozměrech 1,3 x 2,8 km se sníženým okrajem kráteru z východní strany. Uvnitř kráteru narůstá zvětšující kopule která je nazývá Novyj. Při jeho zvýšené aktivitě dosahují výbrosy sopečného popele do výšky od 8 do 15 km.
Video erupce na youtube >>> ZDE
v.Ploský Tolbačik
rusky – Плоский Толбачик. Nachází se v severovýchodní oblasti poloostrova,30 km jižně vzdálen od v.Ključevský. Od obydlených částí Ključi jsou vzdáleny 63 km, od Kozyrevska 40 km a Usť Kamčatska 152 km. Zeměpisná poloha 55°49’44“ s.š. a 160°23’25″v.d., jeho výška je 3085 m. Spolu se stratovulkánem Ostrý Tolbačik utváří dva překrývající se vulkány, je to mohutný masív, výška Ostrého Tobačiku je 3682 m.
Vrchol Ostrého Tobačiku je pokryt ledovcem.Na vrcholu Ploského Tolbačilku se rozprostírá kaldera,je téměř kruhovitá o průměru 1800 m a hluboká asi 400 m.Její současný tvar je pozůstatkem silné dlouhotrvající erupce v roce 1975 – 1976.Vulkán je také součástí Ključevské skupiny vulkánů.Ostrý Tolbačik je považován za vyhaslý a naopak je tomu u Ploského Tolbačiku,ten je aktivní.
Pod tímto masívem obou vulkánů směrem na jihozápad se táhnou tzv.riftové zony – trhlinové , jsou místem mnohých erupcí. V této oblasti se nachází lávové a písečné pole s mnoha postraními konusy a tato celá oblast se nazývá Tolbačinský dol.
V této blasti probíhají trhlinové poboční erupce,najdeme jich tu několik. Poslední velká dlouhá erupce probíhala od konce listopadu 2012 do září 2013. Před touto poslední proběhla známá dřívější velká erupce v letech 1975 – 1976. Místními vulkanology byla předpovězená přesně na den. Jednalo se o jednu z nejmohutnějších erupcí 20 století na Kamčatce. Tehdy se z trhlin svahu Ploského Tolbačiku vyvalilo obrovské množství lávy a pokrylo plochu 400 km2. Utvořila se současná větší kaldera Ploského Tolbačiku a také směrem od úpatí na jiho-jiho západ do vzdálenosti 20 km od této kaldery vzniklo z pobočných trhlin mnoho struskových kuželů, které se nazývají konusy, napočítáme jich zde asi 120. Jsou různých rozměrů i výšek a některé z nich jsou vemi pravidelného tvaru kužele. Tehdy se okolí v.Ostrý a v.Ploský Tolbačik hodně pozměnilo, nejenom o nově vzniklé konusy ale i o lávové potoky. Tyto konusy se často tvoří na úbočích větších sopek, když se plyny ze žhavého magmatu pod povrchem proderou vzhůru nějakým slabším místem. Trhlina pak tak dlouho vyvrhuje popel, strusku a sopečné bomby, až se zásoby plynu vyčerpají. V takovém místě pak zůstane úhledná hromada materiálu vysoká klidně i přes několik stovek metrů.
Tato nově vytvořená oblast se nazývá Tolbačinská trhlinová zona a místní název je Tolbačinský dol. Zdejší prostředí a krajina nevypadá vůbec jak na zemi,podobá se měsíční krajině . Pokud se rozhlížíme z vrcholku některého konusu po okolí naskytne se nám neobyčejně překrásný pohled na okolní konusy. Jako kdybychom viděli velký záhon s krtinci jen větších rozměrů a různého zbarvení. Mezi šedou a černou přitahuje pohled jasně červená,kterou doplňují pole žlutých ploch a prasklin ze kterých unikají sirné páry. Na mnohých místech na sklonech konusů i v jejich okolí možno vidět spousty různě dlouhých prasklin.
Foto oblasti před erupcí 2012 – 2013
Pokud náš pohled zamíří na jihovýchod, spatříme tam neobyčejný pohled na les. Jsou to suché torza stromů, dnes už prozelenavé, prorostené mladým porostem stromů. Tato oblast se nazývá Mrtvý les. Kdysi zdravý zelený les potkal během erupce v 70.letech nemilosrdný osud. Prohnal se tu tzv „ Pyroklastický proud “, žhavé mračno sopečných plynů s úlomky lávy a sopečným popelem s teplotou až 1000°C. Pokryl tuto oblast lesů místy až pětimetrovým nánosem popele a lávy. Vše co zbylo,byly tisíce holých sežehnutých torz stromů které ční k obloze a je na ně zvláštní pohled. Samotný les je velmi fotogenický.
Od této celosvětově známé události prošlo 36 let a v listopadu v roce 2012 došlo opět k další silné dlouhodobé erupci, která přetrvala až do září roku 2013. Samotné místo erupce se nacházelo jižně pod sklonem v. Ploského Tolbačiku. Z dvou míst trhlinové erupce se vytvořili nedaleko epicentra tři malé krátery, které s malými přestávkami v průběhu necelého roku aktivity chrlily kubíky sopečného plynu, lávu , sopečný popel a vulkanické bomby. Vyvržený popel byl zanesen více jak 75 km od epicentra.
Z prasklin se valilo neskutečné množství rychle proudící lávy, která z počátku koncem roku 2012 a začátkem roku 2013 vytvořila lávový potok na jihovýchod v délce asi 20 km. Je složen ze dvou lávových potoků. Delší jižní lávový potok zakončil svou pouť až v lese. Přímo u cesty uprostřed lesa se zvedá vysoký jazyk konce lávového potoka, dosahuje pomalu až k vrcholům stromů. Z části zavalené a nakloněné kmeny stromů se ještě drží při životě, některé rozlámané nevydržely tlak lávy a zbyli jen torza rozlámaných stromů. Výška hrany valící se lávy do lesa je okolo 10 m. Z vrcholu hrany se otvírá pohled na nedohledné pole tohoto nepředstavitelně mohutného lávového potoku. Je to nepředstavitelná masa sopečného materiálu. Několik místních obdivovatelů koncem roku 2012 odstavilo své džípy nedaleko této už pomalu tekoucí lávy a pokračovalo dále výše pěšky zhlédnout toto peklo na zemi zblízka. V zápalu údivu pozorování těchto vulkanických projevů zapomněli i na své automobily. Když se později vrátili k místu kde je ponechali, nevěřili svým očím. Na tomto místě byla už láva a po džípech ani památky. Pod lávou zůstala pohřbena také známá tzv. „ Leningradská báza “ – stará základna vulkanologů a geologů. A co nejhorší,tak také jediná příjezdová cesta k Tolbačiku. Z jara 2013 byla proražena a vykácena v lese nová cesta a ta se používá doposud. Cesta místy kopíruje konec hrany lávového potoka. Je zde pěkně vidět co dovede takový živel natropit.
Z jara roku 2013 vypukla další trhlinová erupce, asi 6 km jihovýchodně po toku nedávného lávového potoku z 2012 roku. Je to lávové pole trojůhelníkového tvaru o délce asi 7 km. V samotném lávovém poli se nachází několik malých nehlubokých kráterů tzv.ok o hlouce asi 5 – 10 m.V létě 2013 bylo možné s velkou opatrností chodit po tomto lávovém poli. Na povrchu bylo ztuhlé, ale místy ještě i dosti teplé. Pod samotným lávovým polem ještě dole tekla láva. Bylo to krásně vidět otvory na dně jícnu těchto malých kráterů. Naskytl se nádherný pohled na neskutečně velmi rychle tekoucí lávu jasně zářící červeno-oranžové barvy.Tehdy jsem pobýval v těchto místech. Byl to slovy nepopsatelný zážitek. Večer za tmy bylo z okolních vyvýšených malých konusů vidět na černém lávovém červenou záři vycházející s těchto malých kráterů. Všude ticho, zápach síry a jen opakovatelné burácení ještě aktivních nedaleko vzdálených kráterů. Od té doby uběhli už čtyři roky a ještě v některých místech v tomto lávovém možné objevit měnší otvory, kde je vidět ještě žhavá láva. V mnohých místech je povrch lávového pole ještě teplý a z prasklin prostupuje velmi horký vzduch. Ráno kdy je ještě chladno a nebo když prší, na mnohých místech se vytváří velká hustá oblaka páry. Pod stuhlou lávou na povrchu se skrývá ve spodní části ještě i horká tekutá láva.
Krátery, které se vytvořili v listopadu 2012 byli v srpnu 2013 ještě aktivní. Pohled na erupce vyvrhované lávy za deního světla není tak efektní, lépe za šera tak to vyniká mnohem lépe. Z kráteru se ozývá každých 15 – 20 vteřin burácení, následuje vzryv a vyvržená láva letí asi do ¾ výšky jícnu kráteru. Jsou různě silné vzryvy, hladina lávy se různě vlnila, měnila barvu i místa a sílu vzryvu. Byli momenty kdy vyletěla i nějaká ta bomba na okraj kráteru. Kráter mohl být hluboký 200 m a dole průměr asi 50. Dlouho do noci jsme pozorovali tuto úchvatnou podívanou. Po neobvykle prožitém dnu a večeru jsme nedaleko (asi 700 m ) od kráteru za neustálého burácení usínali ve stanu. Bylo to riskantní tam pobývat a pozorovat tento nádherný vulkanický jev, ale stálo to za to. Je to nezapomenutelný zážitek na který se jen tak lehko nezapomene a zůstane vám ve vaší paměti navždy. Jsem rád , že jsem tam mohl pobývat a pozorovat tyto nevšední jevy.
Aktivní vulkán všichni většinou považuvají za přírodní neštěstí a také za velké nebezpečí. Zde se stala ale poslední Tolbačinská erupce velkou turistickou atrakcí. Posledních bezmála 40 let Tobačik dřímal a jakmile došlo k jeho probuzení v listopadu 2017, nastal i vzrůst návštěvnosti této oblasti na Kamčatce. I přes vysokou cenu za kterou nabízeli místní cestovky vrtulníkové exurze se tu objevovalo mnoho turistů z celého světa. Podle místních zdrojů při této poslední rozsáhle dlouhé erupci nebyl nikdo těžce zraněn i nepřišel nikdo i o život. U předešlé erupce v 70 létech tak tomu nebylo. Asi 20 km od kaldery Ploského Tolbačiku je pod prvním konusem Gráškovy sopky velký kámen. Je to vulkanická bomba, která vyletěla z jícnu kráteru usmrtila dva vulkanology. Na jejich památku je na tomto balvanu tabulka informující o tomto neštěstí. Odborně řečeno, kusy lávy různé velikosti vyvržené vulkánem do svého okolí se nazývají vulkanické bomby. Dopadají na zem v různém stavu, jak řídkém, polostuhlém nebo ztuhlém. To vše závisí o jak velký kus se jedná a do jaké vzdálenosti je vyvržen.
Tato oblast je velmi navštěvovaná, neustále jak před touto poslední erupcí tak i po ní. Dodnes se turisté jezdí dívat na následky těchto předešlých erupcí. I v současnosti můžeme obdivovat nepředstavitelné množství sypkého sopečného materiálu, tzv.tefry a lávy. Uvidíme zde lávové pole ztuhlé lávy „ Pahoehoe “, pojmenovaná havajským výrazem pro „ hladký “. To je vlastnost vysoké tekutosti horké lávy. Zde se můžete o tom přesvědčit přímo, její povrch hýří fantastickými tvary. Před vámi se rozprostírá velká plocha šedočerné krajiny, zmuchlaných desek, pokroucených lan, uzlovité útvary, rozvlněné závěsy, rovné plochy nebo nafouklé laloky a další nepředstavitelné množství tvarů ztuhlé lávy. V místech kde je rozpukaná a rozlámaná odhaluje další krásy v podobě tisiců bublinek protažených po směru proudění s různě kovově zabarvenými odlesky od kobaltově modré přes nepřeberné množství lesklého zabarvení samotných vrstev.
Tato celá oblast Tolbačinského dolu na mnohých místech připomíná měsíční pustou krajinu, velké prostorné písečné plochy černého lávového písku osázené různě barevně zbarvených konusů různých tvarů a velikostí. Člověk si tu připadá jako by se nenacházel na naší zemi. Vždyť kdysi dávno tu i sověti testovali lunochod. Nejkrásnější atmosféra tu bývá z rána při východu nebo v podvečer před západem slunce za jasných dnů. Tyto konusy jsou krásně nasvícené z boku a pod slunečními paprsky pozují v těch nejpoutavějších barvách. Tuto oblast velmi rád a dosti často navštěvuji.
Záznam erupce:
v.Ičínský
rusky – Ичинский. Nachází se v severozápadní oblasti poloostrova, 120 km severozápadně vzdálen od Milkova a 42 km jihozápadně od Essa. Zeměpisná poloha 55°40’39“ s.š. a 157°43’06″v.d., jeho výška je 3621 m.
Je to nejvyšší vrchol Středokamčatského hřbetu a také jediný aktivní vulkán západní vulkanické zony. Vrchol kaldery tohoto stratovulkánu je pokryt ledovcem a její rozměr je přibližně 2,5 x 4,5 km, masív vulkánu má objem 450 km³. Co se týče objemu masívu vulkánu je to jedna z největších sopek poloostrova.Poslední silná erupce byla v roce 1740. V současnosti jediným projevem aktivity jsou fumaroly v kaldeře.
